Mnoho vlád celého světa si již uvědomuje, že je potřebné přijmout určitou politiku prosazování správného používání tradiční medicíny, která by současně chránila veřejnost před možnými negativními důsledky. Standardy a regulační mechanismy provozování praxe a výroby léčiv tradiční medicíny, zejména bylinářské medicíny, mají pro zajištění bezpečného použití tradiční medicíny zásadní význam. Také je nutné dosáhnout postupného začlenění tradiční medicíny do formálního zdravotního systému, aby kromě řady jiných důvodů bylo léčení tradiční medicínou alespoň částečně hrazeno zdravotnickými pojišťovnami.

Zejména v zemích západní Evropy a Severní Ameriky narůstají požadavky na vědecky podložené důkazy bezpečnosti a účinnosti tradiční medicíny. Takové vědecké důkazy by mimo jiné umožnily účinně používat vedle sebe metody tradiční a moderní medicíny. Avšak získávání vědeckých důkazů funkčnosti a účinnosti postupů tradiční medicíny nebude snadné. Použití vyhodnocovacích metod moderní medicíny na tradiční medicínu také nemusí být vhodné. Jak se například bude vědecky vyhodnocovat účinek tradiční medicíny na psychický stav pacienta? Jak se bude hodnotit účinek různých bylin obsahujících kromě několika alkaloidů se známým účinkem také řadu „balastních“ látek, o jejich účinku v podstatě nic nevíme? Kvůli vědeckým a technickým obtížím a současné úrovně investic do výzkumu tradiční medicíny, bude pokrok ve vědeckém dokazování účinků metod tradiční medicíny pomalý.

Jednou z cest, jak zajistit bezpečnost tradiční medicíny a ochranu jejích zákazníků, je zajistit odborné vzdělání léčitelů tradiční medicíny. Podle Světové zdravotnické organizace WHO by léčitelé tradiční medicíny měli mít odpovídající a kvalitu zaručující odborné vzdělání.

Akupunktura se dnes ve světě široce používá nejen tradičními léčiteli, ale také lékaři praktikujícími moderní medicínu. Avšak některé rozdíly mezi přesnými polohami některých z 361 akupunkturních bodů v čínské, japonské a korejské tradiční medicíně si vyžádaly vytvoření mezinárodního standardu pro polohy akupunkturních bodů na povrchu lidského těla.

Také proto by měly být shromažďovány a dále šířeny všechny informace o metodách tradiční medicíny a používaných léčivech.

Tradiční medicína je rozšířena zejména v jihovýchodní Asii, kde má několik tisíc let dlouhou tradici. Také v tomto regionu vznikla naléhavá potřeba standardizace a regulace tradiční medicíny. Regionální úřad Světové zdravotnické organizace již několik let usiluje o vytvoření regionální a globální strategie tradiční medicíny, která by byla diskutována a prosazována na národních a mezinárodních zasedáních, pracovních setkáních a konferencích s cílem vypracovat a přijmout národní strategie.

V březnu 2002 se konalo „Západopacifické regionální fórum pro harmonizaci bylinářské medicíny“ (Western Pacific Regional Forum for Harmonization of Herbal Medicines), kde se setkali představitelé regulačních orgánů pro léčiva z Austrálie, Číny, Hong Kongu, Japonska, Korejské republiky, Singapuru a Vietnamu s úmyslem posílit spolupráci v oblasti bylinářské medicíny. Toto fórum položilo základy pro vědeckotechnické zajištění bezpečnosti, účinnosti a kvality bylinářské medicíny. Byly ustaveny expertní pracovní skupiny pro (1) nomenklaturu bylinářské medicíny, (2) testovací metody v monografiích, (3) chemické srovnávací standardy a porovnávání lékařsky používaných bylin, (4) seznam analytických vyhodnocovacích metod a (5) informace o obecných testech kontaminace bylinných léčiv.

Diskutovalo se také o registraci léčiv, hygienické přípravě bylinných léčiv, o legislativě bylinářské medicíny a o databázi místních léčivých bylin a místních postupech jejich zpracování.

V prosinci 2003 se v Šanghaji konalo „Regionální zasedání o politice a programu rozvoje tradiční medicíny“ (Regional Meeting on a Network for Policy and Programme Development in Traditional Medicine). Toto pracovní setkání zdůraznilo naléhavost národní politiky pro tradiční medicínu a významnou roli národních vlád v rozvoji akčních plánů a programů tradiční medicíny. Účastníci zasedání doporučili, aby vznikla síť pro národní politiku a programy, která by zajišťovala shromažďování, udržování a šíření informací a podporu již existujících národních politik.

Počátečním impulsem pro standardizaci poloh akupunkturních bodů se stala konzultace o „Vývoji mezinárodního standardu poloh akupunkturních bodů“ (Development of International Standard Acupuncture Points Locations) v říjnu 2003 a v březnu 2004 v Beijingu v Číně. Úsilí o standardizaci poloh akupunkturních bodů vyšlo ze tří základních principů: z výběru standardních referenčních prací, z měření a z popisu poloh standardních bodů. Účastníci konzultace se shodli, že Světová zdravotnická organizace by měla hrát koordinační roli při vývoji tohoto mezinárodně uznávaného standardu. Zpočátku se úsilí soustředilo na vytvoření mezinárodního standardu poloh bezesporných akupunkturních bodů.

V září 2003 se v Gyeongju v Korejské republice konala konzultace „Tradiční a moderní medicína: Harmonizace dvou přístupů“ (Traditional and Modern Medicine: Harmonizing the Two Approaches). Tato konzultace navázala na předchozí zasedání v listopadu 1999. Účastníci diskutovali o důkazech účinnosti tradiční medicíny, které byly publikovány v Číně, Japonsku a v Koreji. Hovořili také o tom, jak vyhodnocovat bezpečnost a účinnost tradiční medicíny, jaké jsou výzkumné požadavky, výzkumné priority a výzkumné možnosti. Shodli se na potřebě vybudování vědecké sítě pro výzkum a důkazy principů a postupů tradiční medicíny. Dále se shodli na potřebě posílení infrastruktury vědeckého výzkumu tradiční medicíny včetně lidských zdrojů, výzkumných zařízení, výzkumných agentur nebo výborů, regulačních orgánů a financování.

V listopadu 2003 se konalo v Melbourne v Austrálii zasedání „Kvalita akademického vzdělání v tradiční medicíně“ (Quality on Academic Education in Traditional Medicine). Účastníci hovořili o tom, jak dále posílit kvalitu vzdělávání v tradiční medicíně na univerzitní úrovni. Byl vypracován návrh „Pravidel WHO pro zajištění kvality základního vzdělání tradiční medicíny v západopacifickém regionu“ (WHO Guidelines for Quality Assurance of Basic Traditional Medical Education in the Western Pacific Region) a bylo doporučeno vybudovat síť vzdělávání tradiční medicíny.

Světová zdravotnická organizace WHO podpořila vzdělávací kurs tradiční medicíny pro přednášející tradiční medicíny, který proběhl ve Vietnamu od prosince 2003 do ledna 2004. WHO poskytla technické rady pro získávání zkušeností s tradiční medicínou.

Světová zdravotnická organizace WHO dále v záři 2003 umožnila výzkumníkům Filipínského institutu tradiční a alternativní zdravotní péče návštěvu Japonska. Výzkumníci zde studovali různé typy tradiční a alternativní medicíny a její regulační omezení například kodexem praktik a standardů. Světová zdravotnická organizace WHO také podpořila vzdělávací kurs tradiční medicíny včetně akupunktury, akupresury, přípravy bylinných léčiv a výživy v říjnu 2003 na Filipínách.

Dále byla dokončena publikace o intelektuálních vlastnických právech v tradiční medicíně „Briefing on Intellectual Property Rights on Traditional Medicine“ pro podnikatele, politiky a širokou veřejnost.

Na regionálním zasedáním v Šanghaji v prosinci 2003 vznikla regionální síť pro politiku a programy tradiční medicíny, která se stala velmi užitečným nástrojem pro výměnu a šíření informací, revizi národních politik a vzdělávání odborníků. Bylo navázáno na závěry „Západopacifického regionálního fóra pro harmonizaci bylinářské medicíny“ na zajištění výměny informací a posílení vědeckého základu pro vybudování standardů zajišťujících bezpečnost, kvalitu a účinnost bylinářských produktů. Toto fórum zajišťuje národním regulačním orgánům potřebné informace.

Významného pokroku bylo dosaženo v přípravě mezinárodního standardu polohy akupunkturních bodů, který bude mít význam pro všechny akupunkturu praktikující lékaře a léčitele na celém světě.

Vybudování vědecké základny pro dokazování účinnosti a bezpečnosti tradiční medicíny bude dlouhodobým úkolem zejména kvůli nedostatku investic do výzkumu tradiční medicíny. Konzultační setkání odborníků o harmonizaci tradiční a moderní medicíny a o kvalitě akademického vzdělávání však přispívají k výraznému pokroku. Vybudování sítě vědeckých pracovníků, kteří se zabývají výzkumem tradiční medicíny, je důležitým krokem ke schválení „Pravidel WHO pro zajištění kvality vzdělání základní tradiční medicíny“ a pro vybudování sítě vzdělávání tradiční medicíny na univerzitní úrovni. Zkušenosti z Číny a Korejské republiky dokazují, že harmonizace tradiční a moderní medicíny je nejen možná, ale také klinicky významná a důležitá.

Lze očekávat, že Světová zdravotnická organizace WHO bude nadále podporovat úsilí členských států Západopacifického regionálního fóra pro harmonizaci bylinářské medicíny, které usilují o použití tradiční medicíny založené na vědeckých důkazech její bezpečnosti a účinnosti. Lze také očekávat, že Světová zdravotnická organizace WHO bude podporovat výzkum tradiční medicíny, aby jednotlivé státy vybudovaly vlastní vědecké laboratoře pro výzkum tradiční medicíny, používaly všeobecně přijatelné a hodnověrné vědecké metody, aby stanovily vědecké priority, aby šířily své vědecké výsledky a posilovaly mezinárodní spolupráci.

Konečně lze očekávat, že Světová zdravotnická organizace WHO bude podporovat akademické a univerzitní kursy tradiční medicíny, aby se ještě zvýšila kvalita univerzitního vzdělávání a posílilo se vzájemné porozumění mezi tradiční a moderní medicínou.

zpracoval: Jiří Svršek (zdroj: http://www.gymtc.cz/)

Odkazy a literatura:

[1] Traditional medicine. Health sector development. The World Healt Organization.

Od doby Válčících státu do dynastie západní Han (476 – 25 př.n.l.) s rozvojem techniky tavení železa se postupně popularizovala kovová jehla. V době Východních Han a v době třích států měli lékaří akupunkturu a byla sestavena speciální kniha o akupunktuře. V letech 256 – 589 se akupunktura rozšířila do Koreje, Japonska a dalších zemí.

V době dynastií Sui a Tang (581 – 907) se akupunktura stala speciální vědou a ve vzdělávacím systému byl zřízen obor akupunktury. V 16. století se rozšířila do Evropy. Ale v dynastii Qing lékaři věnovali větší pozornost lékům než akupunktuře, v určité míře bránili rozvoji akupunktury.

V současnosti má oddělení akupunktury 2000 čínských nemocnic.

Základní teorie mongolské medicíny

Mongolská medicína má tří vztahy k vyjasnění jevu lidské fyziologie a nemoce. První vztah se týká fyziologické funkce, která zahrnuje myšlení, jazyk a různé orgány. Pokud tento vztah je to, že člověk není v pořádku, dojde k oslabení různých funkcí, člověk nemůže dobře spát, pamatovat si a další. Druhý vztah je to, že člověk má horečku. Dojde k změnám různých orgánů člověka, jako například člověk cítí hořkost a kyselost na jazyku a má špatnou náladu. Tří vztahy jsou to, že dojde k jevu více výměšků a k zmatku různých orgánů člověka.

Zvláštní léčba mongolské medicíny

Způsob léčby poustěním krve

Lékař najde žílu, otevře jí nožem, aby pustil krev nemocného a tím jej vyléčil.

Způsob léčby přikládáním baněk

Léčba přikládání baněk je spojena s poustěním krve. Je třeba najít místo k přikladání baněk a píchat jehlou, vysát zlou krev a žlutou vodu cestou přikládání baněk, s cílem zlepšit chod krve  a léčit nemocného.

Způsob léčby kumisem

Tento způsob léčby je tradičním potravinovým způsobem  léčby mongolské národnosti. Posiluje zdraví, je určen k léčení  různých chorob, zejména šoků, těžkého dychání a bolesti u srdce. Zmíněné mléko má mnoho zdraví prospěšných účinků. Kumis obsahuje cukr, bílkoviny, tuky, vitamíny a velké množství vitaminu C, aminokyseliny, minerály  a kyselinu mléčnou.

Napravovat zlomeniny v mongolské medicíně

Napravovat zlomeniny je způsob léčby nemocného, který má zlomeninu, vyklobený kloub nebo chrupavku.

Profesor Dondrup je vedoucí tibetského výzkumného ústavu pro techniku tibetské medicíny. Patří mezi první absolventy v oboru tibetské medicíny po mírovém osvobození Tibetu v 50. letech minulého století. V uplynulých 18 letech léčil nemocné, učil na institutu a zabývá se vědeckým výzkumem. V současné době je pro něho největším zadostučiněním to, že na institutu tibetské mediciny roste počet studentů. Dondrup řekl:

V minulosti vystudovalo tradiční tibetskou medicinu jenom něco přes 300 studentů. Teď máme kolem 1440 posluchačů. Tak můžeme lépe předávat a rozvíjet naše tradice.

Profesor Dondrup uvedl, že taková velká změna je výsledkem dlouhodobé státní podpory a pozornosti tibetské medicíně. Po zavedení reforem a politiky otevírání se světu stát investoval několik set milionů juanů do podpory vědeckého výzkumu různých istitucí tradiční tibetské medicíny. Do roku 1959 Tibet jsme měli jenom dvě lékařská zařízení. Poskytovaly služby zejména nejvyšším společenským vrstvám a mnichům. Ale teď skoro všechny nemocnice na okresní úrovni mají oddělení tibetské medicíny.

Do konce 2006 bylo v Tibetu 14 institucí tibetské medicíny, více než 60 příslušných okresních oddělení a v oboru pracovalo přes 2000 zaměstnanců. Kromě toho v deseti čínských městech byly založeny instituce tibetské medicíny, které poskytují služby nemocným. Rychlý rozvoj tibetské medicíny také vyvolal zájem cizinců. Mnoho zahraničních zájemců navštívilo nemocnice tibetské medicíny v Tibetu. Na základě pozvání ze zahraničí delegace odborníků na tradiční tibetskou medicinu zase vyjíždějí do ciziny.

V zájmu další podpory a rozvoje tibetské medicíny v roce 1992 byla v Pekingu otevřena nemocnice tibetské medicíny. V posledních letech se v ní soustředí známí lékaři z různých míst. Profesor tibetského lékařského institutu Nyima Tsering uvedl:

V současné době zaznamenává tibetská medicína obrovské změny. Před osvobozením nebyly v Tibetu skoro žádné vzdělávací základny tibetské medicíny. Školské podmínky a způsob vyučování byly zaostalé. Ale teď nastává nová etapa rozvoje tibetské medicíny pokud jde o vzdělávací rozsah, podmínky a úroveň učitelů.

Každý rok více než 20 tisíc cizinců navštíví nemocnici tibetské medicíny v Pekingu. Doposud ji navštívilo jeden milion nemocných, z toho více než 300 tisíc lidí ze 60 zemí a oblastí světa, včetně Hongkongu, Macaa a Tchajwanu.

Velký rozvoj zaznamenala i tradiční tibetská farmacie. Mnoho továren tibetských léků kombinuje tradiční výrobní technologie s moderními. V současné době více než 20 druhů tibetských léků bylo oficiálně zařazeno do farmaceutickych seznamů ČLR a 336 druhů tibetských léků bylo státem standardizováno. Tibetské léky se prodávají do různých zemí světa. Profesor Nyima Tsering řekl:

V tibetském školství a zdravotnictví došlo k obrovským změnám. Lidé mnoha zemí světa ve svých dopisech vyjadřují přání, aby se mohli zabývat studiem a výzkumem tibetské medicíny.

Tři faktory disponují změnou zmíněných 7 velkých materiálních základů a třech odpadků. Za normálních fyziologických podmínek na sobě vzájemně závisí a kontrolují s cílem udržovat vzájemnou koordinaci a rovnováhu. Kdyby se jednomu z nich něco stalo, tak by došlo k vzniku nemoci a bylo by zapotřebí lečbu, aby byl obnoven harmonický stav.

Pitva lidského těla a fyziologie

Důsledkem národnostních zvyků a folkloristických vztahů se tibetští lékaři pomerně dobře seznámili s pitvou lidského těla a jeho fyziologií. Pokud jde o lidské vnitřní organy, tibetští lékaři se domnívají, že člověk má pět organů – srdce, jadro, slezina, plíce a ledvina a dalších 6 orgánů – žlučník, žaludek, velká střeva, malá střeva, močový měchýř a sanjiao. Z toho vyplývá, že starobylí tibetští lékaři měli poměrně dobré vědecké znalosti o lidském těle.

 Zvláštní léčebné postupy tibetské medicíny

 Zvracení

Způsob zvracení je léčivým způsobem pomocí léků. Uplatňuje se pacientů, kteří omylem snědli jedovaté jídlo nebo jinou stravu nebo mají v žaludku hleny. Tento způsob jim nejlepě pomůže. Ale tento způsob je zakázán u starších lidí, těhotných žen a dětí. Pokud někdo omylem snědl jedovaté jídlo, které se už ze žaludku posunulo do dalšího trávícího traktu, tato metoda je už neúčinná.

 Léčení lázní

Takový způsob léčení je zvláštním přírodním léčivým způsobem. Dělí se na dvě části. První je léčební lazně a druhá je příprava léků, které se dají do pytlů, zavážou a uloží na místo nemocných, aby je léčily.

Nejlepší tibetští lékaři uprchli do exilu a proto nejucelenější vědomosti a dovednosti jsou udržovány v Dharamsale v institutu Mäncekhang, který má vlastní lékařskou vysokou školu a výrobnu léčiv. Také v Nepálu pracuje několik menších manufaktur na výrobu tradičních tibetských léčiv.

Tibetská medicína, podobně jako ostatní tradiční systémy medicíny, je značně složitá a představuje úplný soubor metod pro udržení zdraví a léčení nemocí. Někteří moderní farmakologové, moderní bylináři a farmaceutičtí výrobci usilují o přípravu léčiv z některých bylin, avšak bez využití postupů a principů tradiční medicíny. Taková léčiva však nemusí mít potřebné účinky.

Tibetská medicína je důležitou součástí čínské tradiční medicíny. Národnostní menšiny v čele s tibetskou národnosti v dlouhodobé lékařské praxi rozvíjely tradiční medicínu, která se hlavně šíří v oblasti tibetské národnosti, týkající se Tibetu, provincií Čchinghai, Si Chan a Gensu a také i Indie a Nepálu v jižní Asii.

Tibetská medicína vznikla na náhorní plošině v provincii Čchingchaj a Tibet, má charakter velmi výrazného národnostního společenského přírodního prostředí. Čchingchajsko-tibetská náhorní plošina je oblastí s tuhým mrazem a omezeným spojením s vnějším světem. Proto tibetská medicína si po dlouhé době udržovala svůj specifický charakter. Jako například na náhorní plošině je malo živočíchů, proto většinou tibetská medicína vycházela ze živočíchů odolných proti mrazu.

Přeložil a  zpracoval Jiří Svršek. Doplněno a opraveno podle TIBETAN HERBAL MEDICINE (Subhuti Dharmananda) © 2006 – 2007 Martin Srdce – http://www.tibetskamedicina.estranky.cz/

Kniha popisuje 2294 substancí, z nichž 1006 je rostlinného původu, 448 je živočišného původu a 840 je minerálního původu. Větší počet substancí živočišného a minerálního původu souvisí s tibetským prostředím. Vysoká nadmořská výška a kamenitý povrch poskytují menší možnosti pro pěstování bylin.

Asi jedna třetina léčivých látek používaných v tibetských návodech se používá pouze v oblasti Tibetu včetně oblastí Himálaje v sousedních zemích. Zbývající léčivé látky pocházejí z Číny a z Indie. Většina Tibeťanů až do 20. století však měla malou možnost získat taková léčiva a celkové množství zásob bylo vždy malé. Dovoz bylin z Indie a z Číny byl vždy obtížný. Dnes se do Tibetu relativně snadno dovážejí čínské byliny. V Číně se pěstuje také řada původně indických bylin.

Přestože tibetská medicína někdy používá práškovité směsi, většina tibetských lékařů připravuje pilulky z velkého množství různých bylin (obvykle 8 až 25). Pilulky se snadno používají a dávkují a lze je vyrábět v lékařských zařízeních. Kvůli velkým vzdálenostem, velmi obtížnému horskému terénu a drsnému podnebí tibetští lékaři nemohou mít velké zásoby léčiv a léků, z nichž řada vyžaduje čínské a indické byliny. Proto se určité množství léčiv dnes připravuje v ústředních lékařských zařízeních. Většina doktorů má jen několik desítek základních léčiv. Ve Lhase, kde je soustředěna značná část tibetské populace, lékaři mají asi 200 různých léčiv.

Tradiční tibetské pilulky jsou často velké a vyžadují často dlouhý čas na jejich přípravu. Některé látky, aby byly účinné, musí být uvnitř pilulky. Nelze je vyrobit jiným způsobem, než ručně. Některé pilulky obsahují až 25 různých léčivých substancí. Prvním krokem je tyto substance dokonale smísit ve správném poměru. Pokud nedojde k dokonalému smísení, jednotlivé substance mají své účinky oddělené od ostatních. Proto se věnuje značný čas právě drcení a smísení substancí. Taková práce vyžaduje až celý den, tedy značnou trpělivost, vytrvalost a pečlivost. Lékař, který připravuje pilulky, musí mít čisté ruce, aby mohl připravit další směs. Pilulky se dnes vyrábějí již strojově. Po jejich výrobě se zabalí do dlouhého bavlněného plátna. Dva muži pak drží toto plátno za okraje a zvedají ho tak, aby se pilulky po něm válely ze strany na stranu a vytlačoval se z nich vzduch. Tato práce obvykle trvá celý den. Pouze díky tomuto postupu jsou tibetské pilulky tak tvrdé a odolné. Pokud by v pilulkách zůstal vzduch, začaly by se v nich množit baktérie, které by pilulky zničily.

Výroba léčiv tradiční tibetské medicíny dnes

Dostupnost tradiční tibetské medicíny se dnes zvyšuje ve farmaceutických továrnách, které používají nové metody přípravy. Pro výrobu tibetských pilulek existují omezení. V roce 2000 se používalo 97 různých návodů, z nichž 25 bylo hrazeno státním zdravotním pojištěním.Většina léčivých směsí se zachovala po řadu století. Principy smísení a množství různých bylin a dalších substancí v tibetském systému nejsou jasně definovány. Existují však složité metody pro zjišťování vlastností léčivých substancí. Léčivé byliny se třídí podle šesti chutí, osm vlastností a sedmnáct účinků. Bohužel, přesné principy smísení léčiv se mnohdy již ztratily.Léčivé byliny podle tradiční tibetské medicíny mohou mít šest chutí: sladká, kyselá, slaná, hořká, ostrá a svíravá. Dále mohou mít osm vlastností: těžká, jemná, chladná, měkká, lehká, hrubá a ostrá. Konečně mohou mít sedmnáct účinků: studený, horký, chladný, teplý, tenký, tlustý, vlhký, hrubý, těžký, lehký, pevný, pohyblivý, hrubý, ostrý, jemný, suchý a měkký.

Obecně tibetská medicína dává přednost použití kořeněných (ostrých), aromatických a teplých bylin. Tato skutečnost zřejmě souvisí s klimatickými podmínkami. Ve vysoké nadmořské výšce je obvykle chladné a větrné počasí. Teplé, kořeněné a aromatické byliny mají tyto podmínky vyrovnávat. Ajurvédská medicína používá kořeněné byliny na podporu trávicí soustavy, která má pro zdraví klíčový význam.

Většina bylin používaných v tibetské medicíně je odvozena od jejich použití v ajurvédském systému medicíny. Některé byliny jsou však zvláštností tibetské medicíny. Královskou a zázračnou bylinou TTM je Terminalia chebula, neboli myrobalám (arura) pro svoji svíravou chuť, jejíž různé části však podle tibetských lékařů v sobě obsahují všechny chuti, vlastnosti a účinky.

Nerovnováha těchto sil se projevuje určitými příznaky a zjišťuje se vyšetřením pulsu, jazyka a moči. K diagnóze slouží také poznatky o tom, kde a jak pacient denně žije, případně jaké sezónní vlivy na něj působí.

Tibetská diagnostika pulsu je zřejmě odvozena od čínského systému, avšak metoda zjišťování pulsu a interpretace jsou odlišné. Diagnostika jazyka je na rozdíl od čínského systému zjednodušena. Například dlouhá onemocnění jsou charakterizována červeným a povlečeným jazykem. Nerovnováha síly thidpa se projevuje nažloutlým jazykem. Nerovnováha síly bäkän se projevuje našedlým a vlhkým jazykem.

Vyšetření moči je v tibetském systému jedinečné a zřejmě bylo převzato z Persie. Lékař zkoumá barvu, množství par, množství sedimentů, zápach a pěnu první ranní moči.
Tradiční tibetská léčiva jsou popsána spíše pomocí onemocnění a příznaků, které mají léčit, než pomocí jejich vlastností a vlivů na základní síly. Například několik popisů substancí pro léčení plic se zabývá zejména charakteristickými příznaky (kašel, barva vykašlávaného hlenu, horečka, vzhled krku a podobně). Dále je důležité vědět, zda onemocnění je svojí povahou horké nebo studené, k jakému porušení rovnováhy tří základních sil došlo a za jakých okolností.

Základní síly mohou být buď nedostatečné a vyžadují doplnění a posílení, nebo naopak jsou nadbytečné a vyžadují odstranění a potlačení. Pokud chceme porovnat tibetskou a čínskou tradiční medicínu, pak tibetský pojem lung zhruba odpovídá konceptu qi a „větru“, pojem thidpa odpovídá konceptu „ohni“ a „žlučníku“ a pojem bäkän odpovídá vlhkosti, prvku „země“ a hlenu.

Prvky tradiční čínské medicíny a indické medicíny ajurvédy byly doplněny až později. Ajurvéda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo.

Největší vliv z Indie do Tibetu pronikl v období přijetí buddhismu jako státního náboženství Tibetu. K tomu došlo během sjednocení Tibetu za vlády krále Songcen Gampa (618 – 652). Buddhismus měl pro rozvoj indické medicíny v Tibetu velký význam. Ajurvédské principy, zejména princip tří doša (základních sil), se staly základem pro zkoumání a léčbu onemocnění těla. Buddhistická praxe představovala důležitou duchovní součást léčby.

Legenda, jak se tibetská tradiční medicína dostala do Tibetu, souvisí s příběhem Život velkého lékaře Juthog Jonten Gonpo, kterou přeložil a uvedl ve své knize Tibetská medicína Rečchung Rinpočhe. Podle legendy Tára (ženská forma buddhy soucitu, která bývá někdy nesprávně ztotožňována s čínskou Guan Yin) přikázala dvěma známým indickým lékařům (kteří se později stali nesmrtelnými), aby se vydali do Tibetu a učili místní lid svým dovednostem.

Tato legenda souvisí s narozením Juthog Jonten Gonpa (708-833), který se v době dospívání věnoval buddhismu a začal studovat medicínu. Vykonal tři cesty do Indie, kde studoval u velkých buddhistických učitelů a ajurvédských lékařů. Později napsal 30 klasických spisů o medicíně, v nichž spojil místní tibetské, indické a čínské lékařské tradice. Čínská medicína začala do Tibetu pronikat kolem roku 641, když princezna Wen Čeng z dynastie Tang se provdala za tibetského krále Songcen Gampa. Songcen Gampo se oženil také s nepálskou princeznou, která ho více zasvětila do buddhismu. Wen Čeng s sebou přivezla do Tibetu mnoho čínských knih, včetně lékařských knih, popisu přípravy bylinných léčiv a výroby lékařských nástrojů. O sedmdesát let později během Juthogova života další čínská princezna Jin Čeng přivezla do Tibetu další čínské knihy a pozvala také několik čínských lékařů.

Čtyři lékařské tantry

Juthog Jonten Gonpo je považován za otce tibetské medicíny. Stal se lékařem královského dvora a založil první lékařskou školu v Kongpo Menlong. Také byl buddhistickým mnichem v klášteře Samje. V Samje se v té době také uskutečnilo velké setkání indických, čínských, perských a řeckých lékařských odborníků. Juthog se kolem roku 770 stal prvním stoupencem čtyř lékařských tanter, které začaly sloužit jako základ tibetské lékařské praxe. Původní verze těchto tanter byla napsána v sanskrtu ve 4. století a později byla na královském dvoře přeložena do tibetštiny. Juthog vysvětlil a objasnil řadu lékařských knih a doplnil vlastní poznatky včetně poznatků ze setkání v Samje. Stal se tak skutečným autorem tradičních tibetských textů. Díky velkému množství těchto textů byl považován za manifestaci Buddhy medicíny.

Čtyři lékařské tantry byly v roce 1573 upraveny a doplněny Juthogem mladším, který údajně byl potomkem 14. generace Juthog Jonten Gonpa, nazývaného od té doby „starší Yuthog“. Další doplnění a úpravy byly provedeny během 17. století. Dnes existuje čtvrtá verze těchto čtyř lékařských tanter. První dvě lékařské tantry nazývané kořenová tantra a vysvětlující tantra přeložil a komentoval Dr. Ješi Donden a později znovu přeložil v rozšířené formě Dr. Barry Clark. Tyto první dvě tantry se o bylinářské medicíně zmiňují pouze okrajově. Soustřeďují se na chování, diety, diagnostiku a kategorie onemocnění a další aspekty TTM. Třetí tantra – ústní tradice podrobně popisuje příčiny a léčení hlavních skupin onemocnění. Čtvrtá závěrečná tantra je věnována podrobnostem diagnostiky, léčivých bylin a dalším léčebným metodám. Jedna z hlavních překážek při překládání části textu o bylinách spočívá v tom, že původní, více než tisíc let starý text je velmi obtížný. Obecné metody diagnostiky a terapie tibetské medicíny vycházejí z indického principu tří doša (základních sil).

Věří, že lidského ducha lze zdokonalovat pouze tehdy, když sídlí v lidském těle, takže neustálý koloběh znovuzrození je nezbytný k dosažení osvícení.

Taoističtí mniši zjistili, že k tomu, aby zdokonalili svého ducha, je třeba vypěstovat čchi přetvořenou z jejich ťingu (jádra, esence). Běžný taoistický trénink čchi-kungu má následující podobu:

1. přeměnit ťing (esenci) na čchi (lien ťing chua čchi),
2. nasytit šen (ducha) čchi (lien ťing chua šen),
3. vypracovat šen do nicoty (lien šen chuan sü) a
4. rozdrtit nicotu (fen-suej sü-kchung).

První krok zahrnuje posílení ťingu a jeho přeměnu na čchi pomocí meditace a jiných metod. Čchi se potom vede do hlavy, kde nasytí mozek a pozvedne šen. Když se taoista dostane na tuto úroveň, říká se, že „tři květiny se setkaly na vrcholku“ (san chua ťü ting). Toto stádium je nezbytné k pevnému zdraví a dlouhověkosti. Nakonec může taoista začít cvičení, jehož cílem je dosažení osvícení. Nicméně největší překážkou na cestě k tomuto cíli jsou emoce, které ovlivňují myšlení a ruší vyrovnanost ducha. Proto se taoisté uchylují do ústraní, do hor, kde jsou stranou lidí a rušivých vlivů. Obvykle též dávají přednost vegetariánské stravě před masem, poněvadž se domnívají, že nevhodná strava by zatemnila jejich uvažování a zvyšovala nežádoucí emoce, odvádějíc ducha od sebezdokonalování.

Důležitou součástí tohoto tréninku prodloužení života je I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kung. Zatímco pomocí I-ťin-ťing čchi-kungu posílíte své fyzické tělo, základní myšlenkou Si-suej-ťing čchi-kungu je udržet oběh čchi v morku, který musí zůstat čistý a zdravý. Váš morek v kostech totiž tvoří většinu krvinek. Ty pak živí orgány a ostatní buňky v těle, přičemž odvádějí odpadní látky z těla. Máte-li zdravou krev, vaše tělo je dostatečně vyživováno a je schopno účinně odolat nemocem. Je-li morek čistý a čerstvý, vyprodukuje nesmírné množství krvinek, jež pak dokonale odvedou svou práci. Celé vaše tělo bude zdravé a degenerace vašich orgánů se značně zpomalí. Vaše tělo se částečně podobá drahému autu. Když budete jezdit na kvalitní benzín, budete jezdit dlouho a bez poruch, ale použijete-li méně kvalitních pohonných hmot, motor zestárne o mnoho rychleji. Chcete-li dosáhnout osvícení, musíte se naučit, jak vést čchi do mozku a živit jej, a jak pozvednout vašeho ducha.

Ačkoli se zdá být teoreticky prostým, je trénink dlouhověkosti ve skutečnosti velice náročný. Nejprve se musíte naučit, jak vybudovat čchi a naplnit vašich osm kanálů čchi. Pak se musíte naučit, jak čchi dovést do morku kostí, a jak jej „umýt“. Vyjma několika taoistických mnichů existuje jen málo lidí, kteří žili déle než 150 let. Důvodem je obrovská náročnost tréninkového procesu. Vaše mysl musí být naprosto očištěná, abyste se mohli plně soustředit na cvičení. Jestliže nežijete klidným a vyrovnaným životem, váš trénink nebude účinný.

Nenechte se svést myšlenkou, že meditace čchanového buddhismu (zazen) je podřadná vůči taoistickému přístupu k dosažení osvícení neboli buddhovství. Buddhisté měli vlastně často mnohem větší úspěch při dosažení osvícení, než taoisté s jejich klidnou meditací. K tomu ještě mnoho z taoistických praktik čchi-kungu pochází od buddhistů.
Taoisté je pak modifikovali, aby vyhovovaly jejich vlastním podmínkám a potřebám, přičemž některé z praktik, jako třeba Si-suej-ťing, taoisté cvičili mnohem intenzivněji než buddhisté. Mnoho stylů taoistického čchi-kungu je založeno na teorii zdokonalování ducha i fyzického těla. Taoismus všeobecně zachovává tři tréninkové metody: Velkou cestu zlatého elixíru (ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (šuang-siou) a Sběr bylin vně Tao (tao waj cchaj jao).

Velká cesta zlatého elixíru učí cvičení čchi-kung ve vás samých. Tato metoda je založena na předpokladu, že elixír dlouhověkosti nebo dokonce osvícení najdete sami ve svém vlastním těle.

Při praktikování druhé metody, Dvojitého pěstování, využíváte partnera k rychlejšímu vyrovnání čchi. U většiny lidí není čchi zcela vyrovnaná. Někdo je příliš optimistický, někdo naopak pesimistický. Víte-li, jak si s partnerem vyměnit čchi, můžete si navzájem pomoci a urychlit tak trénink. Váš partner může, ale nemusí, být stejného pohlaví jako vy.
Třetí metoda, Nabírání bylin vně Tao, využívá k urychlení a ovládání sebezdokonalování byliny. Bylinami se zde rozumí rostliny, jako např. ginseng, nebo živočišné látky, jako např. pižmo. Mnozí taoisté bylinami myslí také čchi získanou z pohlavního styku.

Podle používané tréninkové metody lze rozdělit taoistický čchi-kung na dvě hlavní školy: Školu mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Školu zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj). Tato škola se rozvinula především po dynastiích Sung a Jüan (960-1367). Meditační a tréninkové techniky Školy mírného pěstování jsou podobné metodám buddhistickým. Zakládají se na tom, že jedinou cestou k dosažení osvícení je Velká cesta zlatého elixíru, podle níž pěstujete elixír sami v sobě. Cvičit s partnerem za účelem zdokonalení je prý nemorální a způsobí citové problémy, jež výrazně ovlivní zdokonalení v záporném slova smyslu.

Nicméně Škola zasazení a roubování tvrdí, že metody Dvojího pěstování a Nabírání bylin vně Tao spolu s Velkou cestou zlatého elixíru jen přispívají k urychlení celého procesu. Z toho důvodu se taoistický trénink čchi-kungu běžně nazývá „Tan Ting Tao Kung“, což znamená „Cvičení Taa v kalichu elixíru“. Taoisté původně věřili, že elixír najdou v bylinách. Později si uvědomili, že jediný skutečný elixír sídlí v jejich těle.
Soudím, že hlavním rozdílem mezi těmito dvěmi taoistickými školami je skutečnost, že Škola mírného pěstování má za cíl dosažení osvícení podobnou cestou, jakou se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se stejnou cestou snaží dosáhnout normálního, zdravého a dlouhého života.

Jak vidíte, taoismus již byl náboženstvím a studiem vědeckých metod čchi-kungu. Jako moderní a vědečtí studenti čchi-kungu byste si měli osvojit metody čchi-kungu, které vám pomohou. Vynechte všechno nadpřirozené. Je však třeba znát historické pozadí, abyste pochopili kořeny a motivaci tréninku.

ROZDÍLY MEZI BUDDHISTICKÝM A TAOISTICKÝM ČCHI-KUNGEM

Abychom vám pomohli lépe poznat buddhistický a taoistický čchi-kung, chtěli bychom stručně popsat hlavní rozdíly mezi těmito dvěmi tréninkovými metodami náboženského čchi-kungu. Potom se budeme věnovat jejich odlišnostem od tréninku I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.

1. Z hlediska filosofie tréninku je buddhismus konzervativnější, zatímco taoismus je naopak přístupnější novým názorům. Už v minulé kapitole jsme hovořili o tom, že je učení taoismu obecně více přístupné, protože náboženský taoismus vznikl tak, že začlenil dovezenou buddhistickou kulturu do tradičního učeneckého taoismu. Kdykoli taoisté našli nějakou tréninkovou metodu nebo teorii, která by jim pomohla urychlit a zefektivnit jejich trénink a zdokonalování, osvojili si ji. To bylo však téměř nemožné pro buddhisty, kteří věřili, že jakákoliv jiná filosofie než buddhismus je nesprávná. V buddhistické společnosti by byly nové myšlenky na zdokonalení považovány za blud. Například šestý patriarcha Čchanu, Mistr Chuej-neng [638-713], jenž žil v době vlády dynastie Tchang, změnil některé metody meditace a filosofii a byl dlouhou dobu považován za odpadlíka. Kvůli tomu se škola Čchan rozdělila na severní a jižní linii. Toto je mezi buddhisty známo a říká se tomu „Rozklad zděděných metod šestým učitelem“ (Liou-cu šuo-čchuan-fa). Díky tomuto postoji měli taoisté více příležitostí učit se, srovnávat a poznat. Pochopitelně se v mnohých ohledech vyvíjeli rychleji než buddhisté. Například v tréninku čchi-kungu pro zdraví a dlouhověkost jsou taoistické teorie a tréninkové metody systematičtěji organizovány než u buddhistů.

2. Třebaže buddhisté i taoisté uchovávali svůj trénink po dlouhou dobu v tajnosti, buddhisté byli přísnější než taoisté. To platí především o buddhistech tibetských. Před začátkem vlády dynastie Čching, ačkoliv byl jak buddhistický, tak i taoistický čchi-kung skrýván před prostými lidmi, byli taoističtí mniši schopni učit se od svých mistrů snadněji než buddhisté. V buddhistické společnosti bylo vždy vybráno jen několik důvěryhodných žáků, aby se naučili hlubší aspekty tréninku čchi-kung.

3. Taoisté a buddhisté mají v tréninku rozdílné postoje. Všeobecně řečeno, buddhistický trénink je konzervativnější než taoistický. Například ve výcviku čchi-kungu kladou buddhisté důraz na „zdokonalování těla“ (siou šen) a „zdokonalování čchi“ (siou čchi). Hledají způsoby, jak se ubránit osudu, vyhnout nemocem a prodloužit běžnou délku života člověka.

4. Buddhistický čchi-kung se soustřeďuje především na přeměnu v Buddhu, kdežto taoistický čchi-kung se zaměřuje na délku života a osvícení. Mezitím, co usilují o buddhovství, většina buddhistických mnichů koncentruje všechnu svou pozornost na pěstování svého ducha. Taoisté zase cítí, že k tomu, aby dosáhli konečného cíle, potřebují mít zdravé fyzické tělo. To je možná důvod, proč se dožívá velmi dlouhého věku více taoistů než buddhistů. Během devatenácti set let hledání našli mnoho cest vedoucích k posílení těla a ke zpomalení degenerace orgánů, což je klíč k dosažení dlouhého věku. Mnoho taoistů žilo déle než 150 let. V taoistické společnosti se říká: „Sto dvacet znamená umřít mladý“. To neznamená, že buddhisté se nevěnovali žádným fyzickým cvičením. Věnovali, ale bohužel se to omezovalo pouze na ty, kteří pěstovali buddhistická bojová umění, což byli např. šaolinští kněží. Proto lze obecně říci, že dnešní buddhisté se dělí na dvě hlavní skupiny. Jednu představují buddhističtí bojovníci a někteří buddhisté, „nebojovníci“, kteří trénují fyzické tělo i duši, zatímco druhou skupinu tvoří ti, kteří stále fyzický trénink ignorují a zdůrazňují pěstování duše.

5. Jelikož klade důraz výhradně na zdokonalení duše, dosáhla buddhistická duševní kultivace všeobecně vyšší úrovně než u taoistů. Například, i když je meditace čchan jen odnoží buddhistického zdokonalování duše, dosáhla takového stupně, že by se z ní taoisté stále měli co učit.

6. Téměř všichni buddhističtí mniši jsou proti takovým tréninkovým metodám, jako je „Dvojité pěstování“  anebo „Nabírání bylin vně Tao“,  včetně jejich sexuálních praktik.  Věří,  že používání čchi někoho jiného k vlastnímu zdokonalení může vést k emocionálnímu poškození a narušit celý proces.

Vědomí nebude čisté, klidné a mírné, což je nezbytně nutné k pěstování ducha. Jelikož mnoho taoistů trénuje hlavně kvůli upevnění zdraví a dlouhověkosti, místo kvůli osvícení, považují tyto metody za výhodné.

Nyní, když máte obecnou představu o názorech a filosofii, kterými se buddhisté a taoisté řídí ve svém tréninku, můžeme se věnovat tomu, co si myslí o I-ťin-ťing a Si-suej-ťing čchi-kungu.

Rozdíly mezi buddhistickým a taoistickým tréninkem I-ťin-ťingu a Si-suej-ťingu:

1. Ačkoliv to byli buddhisté, kdož založili tyto dva typy tréninku, utajovali je tak přísně, že trénink nenašel mnoho příležitostí vyvíjet se a rozvinout. Ale jakmile se jednou tyto dva klasické způsoby naučili taoisté, pokračovali v jejich rozvoji. Z toho logicky vyplývá, že taoistické tréninkové metody jsou úplnější a systematičtěji organizované než buddhistické.

2. Taoisté odhalili veřejnosti více ze svého tréninku než buddhisté. Protože taoistický trénink lze použít k dosažení zdraví a dlouhověkosti rychleji a účelněji, než buddhistický trénink, mohou jeho techniky používat i normální lidé, kteří se nechtějí vzdát svého běžného života a stát se askety.  Z tohoto důvodu bylo nalezeno více taoistických tréninkových dokumentů než buddhistických. Ale prapůvodní teorie, principy a tréninkové metody jsou zaznamenány v buddhistických spisech.

3. Z výše uvedených důvodů je mnoho tréninkových technik vyvinutých taoisty účinnějších a cíle tréninku mohou být jimi dosaženy rychleji než buddhistickými metodami. To platí dvojnásob pro praktiky, jež vycházejí z těch dvou klasických způsobů používaných ke zdokonalení zdraví a prodloužení života. Ale když trénink dosáhne nejvyššího stupně pěstování duše v Si-suej-ťingu, zdají se buddhistické způsoby účelnější. Buddhisté se zaměřují na trénink pro budoucnost místo na přítomnost, zatímco taoisté věnují větší pozornost přítomnosti.

4. Taoisté vyvinuli mnoho technik, jako je „Dvojité pěstování“ nebo „Nabírání bylin vně Tao“, kterými chtěli napomoci při tréninku Si-suej-ťingu. Buddhisté je praktikovat nesmějí. Taoisté z některých škol dovolují a dokonce podporují meditaci ve dvou a pohlavní styk. V buddhistických klášterech byly sexuální praktiky čchi-kungu vždy zakázány. To je zřejmě největší rozdíl v jejich tréninku.

5. Taoistický trénink Si-suej-ťing je jak fyzický, tak duševní, zatímco buddhisté zachovávají především duševní trénink. Trénink taoistů začíná různými fyzickými cvičeními, jako je třeba masáž pohlavních žláz. Fyzická stimulace podporuje zvýšenou produkci semene, které se přeměňuje na čchi, buď fyzicky nebo mentálně. Taoistické spisy pojednávají o mnoha fyzických technikách, zatímco buddhistické texty jsou zaměřeny ryze spirituálně a zdůrazňují meditaci.

6. Taoisté studovali vliv bylin a jejich užitek při tréninku čchi-kungu, kdežto buddhisté jim nikdy nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Taoistické spisy obsahují tudíž více bylinářských receptů než buddhistické.

DVA HLAVNÍ STYLY TAOISTICKÉHO ČCHI-KUNGU

V této části se budeme podrobněji věnovat pozadí taoistického tréninku čchi-kungu. Stejně jako u buddhismu, za tisíc let studia vznikly mnohé styly a školy taoistického čchi-kungu. Každý styl a škola má svou vlastní teorii a tréninkové metody k dosažení Tao, ačkoli cíle jsou stejné, jakož i základní teorie tréninku. Jak bylo již dříve uvedeno, od dynastie Sung a Jüan (960-1368) mezi různými školami vynikly tyto dvě: Škola mírného pěstování (Čching-siou-pchaj) a Škola zasazení a roubování (Caj-ťie-pchaj).
Tři hlavní tréninkové metody zdokonalení vyvinuté taoisty již také znáte: Velká cesta zlatého elixíru (Ťin-tan ta-tao), Dvojité pěstování (Šuang-siou) a Nabírání bylin vně Taa (Tao-waj-cchaj-jou). Meditační techniky a tréninkové postupy Školy mírného pěstování mají blíže k buddhismu a dávají přednost technikám Velké cesty zlatého elixíru. Škola zasazení a roubování tvrdí, že její metody jsou rychlejší a účinnější, a že využívají všech tří technik. Hlavním rozdílem mezi taoistickými školami je to, že Škola mírného pěstování má za cíl osvícení, jehož se snaží dosáhnout podobně, jako se buddhisté snaží dosáhnout buddhovství, zatímco Škola zasazení a roubování se cvičením snaží dosáhnout zdraví a dlouhověkosti. Rozdíly mezi těmito dvěma školami si teď stručně objasníme.

ŠKOLA MÍRNÉHO PĚSTOVÁNÍ (Čching-siou-pchaj):

Čching znamená jasný, čistý a klidný. Siou znamená zdokonalení, studium, trénink, a pchaj znamená styl nebo škola.

Základní principy taoistické Školy mírného pěstování se řídí tradicemi z taoistických spisů. Veškerý trénink je založen na fundamentalistických principech, které Lao-c’ shrnul takto: „Věcí je mnoho, každá se vrací zpět ke svému kořeni. Když se vrátí ke svému kořeni, znamená to klid. Znamená to též opakování života.“ Znamená to, že všechny věci mají svůj původ a nakonec se ke svému původu / zdroji vrátí. Když se věci vrátí ke svému původu, jsou klidné a mírné.

Z tohoto stavu pak znovu začíná život. Lao-c’ také doporučoval: „Koncentrujte čchi, abyste dosáhli měkkosti, můžete být jako dítě.“ Tyto dvě myšlenky, které vyslovil Lao-c’, zjevně zdůrazňují důležitost pěstování klidu, míru, harmonie a měkkosti. To jsou hlavní pravidla tradičního čínského taoismu, který vznikl z pozorování koloběhu přírody . Věří , že veškerý život započal a vyrostl z kořenů klidu a míru.

Všichni taoisté mírného pěstování kladou důraz na „metodu Jin a Jang, harmonii čísel (podle I-ťingu), a to, že tvar se řídí duší a spojuje se s ní“. To znamená, že Jin a Jang musí být v harmonii a přirozeně se navzájem vyrovnávat. Vzhled fyzického těla se nakonec nechá vést duší. Tato skupina věří, že čisté pěstování duše je může dovést ke kýženému cíli, kterým je osvícení. Proto silné fyzické tělo není hlavním cílem tréninku. Tělo je jen dočasně použito jako žebřík k dosažení konečného cíle – duševního osvícení. Nakonec zdůrazňují meditaci vsedě, z níž se naučili „regulovat tělo“ (tchiao-šen), „regulovat citové vědomí“ (tchiao-sin), „regulovat dýchání“ (tchiao-si), „kondenzovat duši“ (ning-šen), „krotit čchi“ (fu-čchi), „postihnout podstatu“ (še-ťing) a „otevřít jádro“ (kchaj-čchiao). To vše je známo jako sedm kroků „interního kung-fu“ (nej-kung), jimiž pěstují, studují, trénují, vystopovávají své kořeny a původ (nachází bod klidu a míru mezi sebou) a nakonec pěstují nekonečný duševní život. Prostřednictvím tohoto zdokonalování usilují o dosažení úrovně nesmrtelnosti a osvícení.

Jak vidíte, principy a tréninkové metody školy „mírného pěstování“ jsou podobné meditacím Čchanu (Zenu) v buddhismu. Jejich trénink a pěstování je založeno na klidu a míru. Jestliže je jejich mysl klidná a mírná, hledají kořeny a skutečný smysl života a nakonec se naučí být emocionálně neutrální a dosáhnout kýženého cíle – osvícení.

ŠKOLA ZASAZENÍ A ROUBOVÁNÍ (Caj-ťie-pchaj):

Caj znamená zasadit, růst nebo vypěstovat. Ťie znamená spojit, připojit, roubovat. Pchaj znamená styl nebo škola.

Pokud jde o trénink, taoisté této skupiny jdou opačným směrem než skupina taoistů mírného pěstování. Zastávají názor, že metody používané skupinou mírného pěstování – jako je meditace v ústraní, dýchání a polykání slin, používání ťi k vedení čchi za brány (dutiny čchi) a otevření nádoby – jsou méně účinné a nepraktické. Tento pohled na věc byl vyjádřen v dokumentu, jehož autorem byl Wu Čen-pchien: „V Jangu není Jin tvrdá (pevná); vypěstovati samotnou věc je marnotratnost; práce na tvaru (tělu) nebo (pouhém) vedení (čchi) není Tao; vypěstovat čchi (prostřednictvím dýchání) a stolování na růžových oblacích je konec konců prázdnota.“ (Kniha o probuzení k pravdě).

Z první věty vyplývá, že klidná meditace je jinovou stránkou pěstování. Jinová podstata nalezená v jangovém světě není čistá. Musíte praktikovat také jangové tréninkové metody, které se liší od čistě klidné meditace. To je v podstatě kritika směřovaná na taoisty Školy mírného pěstování za hledání dlouhověkosti a osvícení pouze prostřednictvím meditace. Znovu říká, že trénovat, aby čchi bylo dovedeno v meditaci pomocí kontroly dýchání, je jako snažit se uvařit jídlo z růžových oblaků – je to prázdné a zbytečné.

V taoistickém spisu Pao-pchu-c’ (Všeobjímající Jednoduchost, což je také taoistické jméno spisovatele Ke Chunga) se též říká: „Nejvyšší hlava (tj. císař) zná techniky obyčejných lidí, s nimiž zůstává ve styku a které respektuje; z důkladného studia nejvyšší prázdnoty, oživující všechny věci, pozoruje opakování a nakonec dosáhne Tao a vstupuje do nebe“. Techniky obyčejných lidí jsou ty techniky, které používali taoisté skupiny zasazení a roubování: Když se dosáhne nejvyšší prázdnoty, všechny věci začínají zase od počátku a jsou oživeny. Když pochopíte, že tento koloběh probíhá v celé přírodě nepřetržitě, pochopíte skutečné Tao. Tato věta zdůrazňuje, že dokonce i císař, který používá taoistické techniky obyčejných lidí, mohl dosáhnout kýženého osvícení.

Co jsou pak techniky obyčejných lidí skupiny zasazení a roubování? Říkali: „(Jestliže) strom nezakořenil, květů je málo; (jestliže) je strom starý a vy k němu dáte mladý stromek, broskev naroubována na vrbu, morušovník je spojen se švestkou; abychom dali příklady lidem, kteří hledají skutečné (Tao), (toto jsou) původní nesmrtelné metody roubování rostlin; (pak poznáte, že) člověk, který stárne má nakonec lék na zahojení. Navštivte známé učitele, požádejte je o recepty, začněte studovat a hned pěstujte, neodkládejte to.“ Tahle moudrost říká, že když stárnete, můžete získat nový život od partnera, se kterým trénujete. Přenos vzájemného čchi se může uskutečnit prostřednictvím určitých sexuálních praktik nebo pomocí speciálních druhů meditace.

Dále říkají: „(Když) roztrháš šaty, použij látku k jejich zaplátání; když (je) strom starý, použij (dobrou) zeminu na obdělávání; když slábne člověk, co (by se mělo použít) k jeho zahojení? (Použij) Nebe a Zemi, abys vytvořil možnost změny.“ V této tezi je položena otázka: jak může zesláblý člověk znovu získat energii, když ne od jiné osoby? Můžete si všimnout, že účelem tréninku zasazení a roubování je „spolupráce podobných typů duševní komunikace mezi jednotlivými těly.“

Podobné typy lidí, kteří pracují na stejném věci, si mohou vzájemně pomoci. Duševní komunikace (šen-ťiao) znamená používání vašich citů a citů vašeho partnera k navedení vaší duše ke stimulování produkce hormonů Podstaty. Toto je původní zdroj čchi, který lze vyměnit s partnerem. Určité sexuální aktivity se používají k ochraně a uložení čchi, jež může být znovu použita jako bylina k léčení. Když se sexuální praktiky provozují správně, ani jedna ze stran neztratí čchi a obě strany si prospějí k dlouhověkosti.

Jak vidíte, tento styl taoismu podporuje řádný sexuální život. Jestliže se používá správných metod, mohou být prospěšnými pro obě strany. Pak je ovšem velmi těžké dosáhnout cíle osvícení, jehož podmínkou je navození stavu citové neutrality. To vede k tomu, že tento styl klade důraz především na dlouhý a šťastný život. Spis Chan-šu I-wen č’ (Kniha o chanském umění a literatuře) praví: „Aktivita v ložnici je základní hodnotou osobnosti a emoce je konečnou fází dosažení Tao. Bránit vnější radosti znamená zakázat vnitřní emoce. Harmonie mezi manželi je poukázkou na dlouhověkost.“  Z toho jasně vyplývá, že správný sexuální život je cestou k dlouhověkosti, protože vám umožňuje uvést do rovnováhy čchi a duši.

Kromě sexuálního dvojitého pěstování kladou také důraz na nesexuální dvojité pěstování (šuang-siou). Podle této teorie má každá osoba jinou úroveň čchi a ničí čchi není zcela v rovnováze. Například v době dospívání je vaše čchi silnější a výkonnější než v jakémkoli jiném věku. Když překročíte čtyřicítku, váš zdroj čchi má tendenci slábnout a stává se nedostatečným. Aby jste byli zdraví, nesmí být vaše čchi ani nadměrná, ani nedostatečná. Proto, jestliže se vy a váš partner naučíte meditaci dvojitého pěstování nebo jiné techniky, pomůžete si navzájem uvést vaše čchi do rovnováhy. Uvádění čchi do rovnováhy mohou provádět dva muži, dvě ženy nebo muž a žena. Říká se: „Jin a Jang nemusí být nutně žena a muž, Jin a Jang je slabost a síla čchi v těle“. A dále se praví: „Dva muži mohou zasadit a roubovat a dvojice žen může absorbovat a vyživovat.“ Taoisté skupiny zasazení a roubování tvrdí, že existují čtyři požadavky na dosažení Taa: „Peníze, partner, techniky a místo.“ Bez peněz musíte čas trávit vyděláváním na živobytí a nebudete mít čas na studium a pěstování. Bez partnera nebudete moci nalézt „bylinu“ a uvést do rovnováhy vaši čchi. Bez správných technik budete jen marnit čas. Nakonec bez správného místa na trénování nebudete moci meditovat a strávit byliny, které jste si vzali.
Stejně jako taoisté skupiny zasazení a roubování, když dosáhnete vyrovnání vašeho čchi se svým partnerem, musíte znát techniky uchování semene, přeměny semene na čchi a použití čchi k vyživování vašeho šenu. Jestliže jste schopni dosáhnout této úrovně, budete moci použít vašeho energizovaného šenu k nasměrování čchi do svých pěti jinových orgánů (srdce, plíce, játra, ledviny a slezina) tak, že budou moci efektivněji fungovat. Čchi, jíž orgány plní své funkce, se nazývá řídící čchi (jing-čchi). Váš šen může také směrovat čchi do kůže, kde může posílit energetické pole, které vás chrání před negativními vnějšími vlivy. Tato čchi se nazývá „strážná čchi“ (wej-čchi). Váš šen může stejně tak vést čchi do morku kostí. To udržuje morek čerstvý a čistý, takže krevní buňky, které se zde tvoří, budou svěží a zdravé. Když je zdravá vaše krev, jste zdraví i vy a proces stárnutí se zpomaluje. Taoisté, kteří touží dosáhnout dokonce ještě více, dosáhnout osvícení, potřebují více než jen toto. Jestliže taoista chce dosáhnout cíle osvícení, musí použít své čchi k vytvoření „šenu dítěte“ (šen-tchaj nebo šen-jing) neboli „duchovního dítěte“ (ling-tchaj) ve svém Horním tan-tchienu. Musí dítě živit a učit ho být nezávislým. Až tehdy, když toto dítě vyroste a bude nezávislé, dosáhne cíle osvícení. Aby dosáhlo této vyšší úrovně, musí se vypořádat se svými emocemi. Je obvykle nutné opustit normální společnost a stát se poustevníkem, s cílem najít klid a mírné místo pro zdokonalování mysli.
Přestože techniky zasazení a roubování přináší rychlé výsledky, mnozí taoisté a buddhisté jsou proti nim a dokonce jimi pohrdají.

Mají pro to dva hlavní důvody. Za prvé, jelikož jste lidská bytost, je pro vás velice snadné klesnout během tréninku nazpět do normálního stavu poddanství emocím. Toto přeruší čištění vaší mysli a soustředění se. Za druhé se bojí, že mnoho lidí, kteří používají tyto metody, je nebudou používat k uvedení čchi do rovnováhy, ale místo toho se naopak zmocní čchi, které partner nabízí a nenabídnou nic na oplátku. To zvlášť platí o partnerovi, který nezná čchi-kung. Tento druh sobectví se považuje za hluboce nemorální.
Taoisté skupiny zasazení a roubování používají jako pomoc pro pěstování čchi také byliny, neboť věří, že jim byliny přináší značnou pomoc. Byliny používají i taoisté mírného pěstování a buddhisté, ale na rozdíl od taoistů zasazení a pěstování je používají pouze pro hojivé účely.
Zdroj: Tajná cvičení taoistických mnichů – vydavatelství CAD http://www.cadpress.sk/