Taoismus je jedním ze základních směrů staročínské filosofie, jenž vznikl pravděpodobně v 5. století př.Kr., i když mnohé prameny kladou jeho vznik – zároveň s údaji o životě jeho zakladatele, mudrce Lao-c’ – až do 4. století př.Kr. Ve 3. století n.l. se zformulovala jeho teologicko-rituální struktura a taoismus se stal státním náboženstvím, jímž byl až do 10. století.Většina historiků rozlišuje mezi filosofickou školou Tao (Tao-ťia) a taoistickým náboženstvím (Tao-ťiao). Stejně tak i dvorní historik S’-ma Tchan v r. 110 př.Kr. označuje učení Mistra Lao-c’ jako Školu Cesty (Tao-ťia), přičemž o Čuang-c’ovi se zmiňuje jako o „člověku, ovládajícím tajná umění (fang-š’)“, a představiteli „Školy Jin-Jang“ – nikoli jako o taoistovi. Dá se říci, že Lao-c’ byl představitelem filosofického a Čuang-c’ mystického taoismu; oba dva proudy však považovaly za základní prvek svého učení zásadu wu-wej (ne-činnosti či následování přirozenosti).
Rozdíly mezi těmito dvěmi formami taoismu byly zpočátku zcela zjevné, avšak postupem času se hranice mezi nimi – tak, jako u všech ostatních učení v historii – staly méně zřetelnými. Kromě toho se s původním základem průběžně mísily další náboženské a magické tradice, které jej neustále měnily. Kromě všemožných typů lidového náboženství jsou zde od počátku našeho letopočtu patrny sílící vnější vlivy, z nichž nejvýznamnějším je pronikání buddhismu do chanské říše.
Z hlediska písemných pramenů vedl tento synkretismus k vytvoření velmi rozsáhlé náboženské literatury, která byla posléze – po vzoru buddhistické Tripitaky (čín. San-cang) – uspořádána do Taoistického kánonu (Tao-cang), skládajícího se z 1 464 spisů.
Tento kánon sice prodělal s průběhem staletí mnohé změny, jeho původní struktura však nebyla zásadně narušena. Spisy jsou rozděleny do tří hlavních skupin a čtyř skupin dodatků. Tyto tři skupiny se nazývají tong, což doslova znamená „jeskyně. Podle tradice byly hlavní texty zjeveny a slouží jako prostředek komunikace mezi bohy a lidmi, kteří prý díky jim mohou proniknout do tajemství a dosáhnout nadpřirozeného života. Kromě toho se traduje, že určité posvátné texty byly ukryty v jeskyních uvnitř jistých hor. Možná právě proto je Tao-cang dělen do tong. (Toto slovo zároveň znamená tajemnou jeskyni i styky s posvátnými silami.) Úvod každého tong představuje originální text, zjevený jedním ze tří božstev, předsedajících rozsáhlému taoistickému panteonu.
První část – Tong čen – je připisována Jüan-š’ tchien-cunovi (Nebeský vládce prvopočátku), druhá Tchaj-šang Tao-ťünovi (Nejvyšší pán Tao) a třetí Tchaj-šang Lao-ťünovi (nejvyšší pán Lao). Tím posledním je vlastně zbožštěný Lao-c’. Podle jiného výkladu náleží tři tongy třem Pánům, kteří jsou hypostazemi Jüan-š´ tchien-cuna. Traduje se, že Lao-c’ byl žákem Tao-ťüna, jenž byl sám žákem Tchien-cuna. Zdá se, že převládající představou té doby bylo přesvědčení, že Lao-c’, stejně jako Buddha, se nepřetržitě navrací na zem, aby v podobě avatárů učil dávné vládce. Nápis z r. 165 se také mlhavě zmiňuje o praxi meditace a dlouhověkosti, jež prý Lao-c’ ovládal a vyučoval.
Lao-c’ dokázal sytit svou životní energii, ovládal umění, jak jí nabýt a neplýtvat s ní. Žil více než osmdesát let. V té době jej nazývali Skrytým mudrcem. Když pak ctnost ve státě Čou upadala, Lao-c’ nasedl na vůz, do nějž byl zapřažen zelený buvol, a odebral se na Západ.
V subkultuře, odsuzované učenci a literáty, se staré taoistické učení postupně mění v náboženství. V tyglíku čínské společnosti se mísí hlavní zásady filosofického taoismu s mytologií i šamanské praktiky s buddhistickou doktrínou, vzniká lidové náboženství, nazývané Tao-ťiao (Nauka o Cestě). Za zakladatele této doktríny je považován sečuánský mystik Čang Tao-ling, nazývaný též Tchien-š´ (Nebeský mistr), a tradice datuje její vznik do r. 142. V tomto případě se jednalo spíše o církev – jejíž odnože, sekty, existují dodnes, odvozujíce se přímou linií od svého zakladatele – než o filosofickou školu. Zhruba v téže době vznikly i dvě taoistické sekty: Wu-tou-mi-tao (Cesta pěti měřic rýže) a Tchaj-pching-tao (Cesta velikého klidu). První z nich založil Čang Tao-ling a druhou učenec Čang Ťiao. Jelikož chanský taoismus odsuzoval hromadění bohatství a razil myšlenky rovnosti i v praxi, není divu, že stoupenci sekty Tchaj-pching-tao stáli v čele povstaleckého hnutí Žlutých turbanů (184-189). V této době žil i další významný taoistický mistr Wej Po-jang, jemuž je připisován nejstarší alchymistický traktát, nazvaný Čou-i cchan-tchung-čchi, což lze nepřesně přeložit jako Trojí shoda mezi cestami Nebes, Podnebesí a Člověka anebo Trojí shoda cest I-ťingu, taoismu a alchymie. Toto dílo se zabývá především transmutací kovů a výrobou rumělky, sloužící k výrobě elixíru nesmrtelnosti; díky esoterické terminologii jsou však mnohé pasáže nezasvěceným nesrozumitelné. Ústřední myšlenkou díla je, že v alchymistické peci lze urychlit přirozenou přeměnu.
Ve 3. století vznikly velice významné komentáře k taoistickým spisům. Wang Pi (226-249) sepsal komentář k Tao-te-ťingu a Siang Siou (220-301) a Kuo Siang († 312) komentáře k dílu Čuang-c’a. Jejich dílo pak počátkem 4. století doplnil svým spisem Pao-pchu-c’ mistr Ke Chung (283-345), jenž byl po Wej Po-jangovi největším teoretikem alchymie (zdědil po svém mistrovi velkou knihovnu, jejíž katalog je prvním dochovaným přehledem taoistických spisů).
Ke Chung (Ko Hong) – zvaný též Mistr Prostota – sepsal kromě uvedeného díla i množství dalších spisů o léčivých rostlinách, dechových cvičeních, magii i filosofii. Pokud jde léčitelství, připouští užitečnost nealchymistických léků, ovšem s výhradou, že neumožňují dosáhnout nesmrtelnosti. Jelikož kladl velký důraz na dosažení dlouhověkosti a magii, odsuzuje ve svém díle Pao-pchu-c’ přísně mistra Čuanga, neboť nepřikládal větší váhu životu nežli smrti a odmítal tělesné techniky. Oproti tomu si Ke Chung velmi vážil Lao-c’a, a to i přesto, že jej nepovažoval za božstvo, nýbrž za mimořádně nadaného člověka, jenž miloval nehybnost a neměl žádných žádostí.
Myšlenka, že nehybnost – bránící ztrátám energie, způsobovaným touhou jednat – umožní zvětšit vnitřní sílu a prodloužit život, je zde jednoznačně zdůrazněna. Proto měl ideální vládce praktikovat wu-wej. Podstatou taoistické hygieny byla představa, že smyslové orgány jsou otvory, cestami, jimiž unikají životní síly, a tudíž je třeba je hlídat a udržovat tyto životní síly na svém místě. Ovšem technik, umožňujících dosažení a udržení této plnosti energie, je mnoho; počínaje nehybností, jež nikdy nevymizela, i když po jistý čas byla zatemněna jinými technikami, aby se v období Tchang (618-907) zjevila v podobě, kterou nazýváme vnitřní alchymie (nej-tan) nebo embryonální dýchání a která představuje základ většiny cvičení čchi-kung.
Abychom pochopili různé vnější i vnitřní metody, musíme si utvořit obraz o taoistických názorech na lidské tělo. Podle nich je lidské tělo přesnou kopií vesmíru a jeho různé prvky mají své analogie ve vnějším světě. Viditelný vesmír je emanací Tao, v němž byly Jin a Jang úzce propojeny v jeden nediferencovaný dech (čchi), který nazýváme Prvotní dech (Jüan-čchi). Oddělením Jin a Jang vznikla Nebesa a Země, a z jejich spojení vznikli lidé i všechna stvoření.
Sestáváme tedy z jin a jangu, jež jsou vlastně nebeským a pozemským „dechem“. Konkrétně naše vyšší (éterická) duše, Chun, je nebeská a naše nižší duše, Pcho, je pozemská. Co se týče životní (vesmírné) energie čchi, tato má šest podob: Jin (Stín) a Jang (Světlo), Feng (Vítr) a Ju (Déšť), Chej (Tma) a Ming (Jas). Této životní energie by nemělo být ani málo, ani příliš.
Kniha utrpení praví:
Život vzniká, je-li přítomna čchi: formy se utvářejí, je-li čchi v rovnováze.
Životní sílu čchi získáváme přirozeně z vesmíru a je nutno ji neustále obnovovat. Zatímco vrozená čchi (sien-tchien-čchi) je nezbytná ke vzniku života, získaná čchi (chou-tchien-čchi) živí tělo a zodpovídá za jeho vývoj. Oba dva prameny energie spolupůsobí vzájemně.
Staří mistři říkali:
Na nebi jsou tři poklady – slunce, měsíc a hvězdy; na zemi taktéž tři – voda, oheň a vítr, a právě tak nalézají se tři poklady i v člověku – esence (ťing), čchi a duch (šen).
Wu-neng-c’ (9.stol.) k tomu poznamenává:
Lidská přirozenost je duch a život je čchi. Prolínají se vzájemně v prázdnotě, aby pak společně povstaly a harmonizovaly spolu tak, jako okarína s flétnou anebo jin a jang.
Vesmír je tvořen pěti oblastmi časoprostoru (čtyři hlavní body korespondují se čtyřmi ročními obdobími, kromě toho je zde Střed). Těmto pěti oblastem, symbolizovaným barvami, odpovídá na Zemi pět prvků a pět posvátných hor, a u člověka pět vnitřních orgánů. Ty jsou napájeny každý svým příslušným prvkem a v tom ročním období, jehož vliv mu vyhovuje. Máme tedy určitý kód, který nám umožňuje přizpůsobit život mikrokosmu životu makrokosmu. Důležité je vybrat si ve vnějším světě látky, které jsou nejvhodnější k tomu, aby živily vnitřní orgány. Kromě toho je třeba zajistit dobrý oběh životních principů uvnitř těla tím, že se vyhýbáme překážkám, hlavní příčině nemoci.
V období dynastie Tchang (618-907) se těšil Lao-c’ a taoismus větší úctě, ale i přízni císařského dvora, než kdykoliv předtím.
V roce 667 byl Mistru Lao-c’ udělen králem Kao-cungem (†683) posmrtný titul Nejvyšší nebeský a prvotní císař (Tchaj-šang tchien-jüan chuang-ti). Jeho nástupce, král Süan-cung, zvaný Li Ling-ťi (Ming Chuang, 713-756), zavedl v r.737 oficiální vyučování taoistické filosofie. Byly dokonce zavedeny zkoušky z taoistických klasiků, které byly po jistou dobu stejně významné jako zkoušky z konfuciánských spisů (S’-šu-ťing a Wu-šu-ťing). Za jeho vlády existovalo v Číně přes 1 600 taoistických klášterů, do nichž odcházely jako mnišky i princezny z císařského rodu.
Poté, co Čingischán rozdrtil tangutský stát Sia, chán Möngke stát Nan-čao a chán Kublaj sungskou říši, stali se mongolští feudálové pány celé Číny. Přestože v období vzniku feudálního státu byli Mongolové šamanisty, ke všem náboženstvím snášenlivými – Čingischán k sobě dokonce zval taoistického mudrce Čchang Čchuna – pozdější chánové upřednostňovali buddhistickou církev, jejíž podporu si zajistili tím, že ji obdarovávali kláštery a polnostmi. Taoisté byli naopak pronásledováni a jejich knihy byly páleny. Hlavní čínskou ideologií zůstalo reformované konfuciánství – doplněné samozřejmě z taoismu převzatými prvky (meditační a dechová cvičení, princip čchi, harmonie člověka s přírodou) – i za vlády mandžuských panovníků [dynastie Čching-Abachaj; 1644-1912].
Nejrozšířenějším náboženstvím však zůstával nadále buddhismus, jehož čínská odnož – čchan (jenž se později – hlavně v období Kamakura – stal, pod názvem zen, jedním z nejdůležitějších nábožensko-filosofických učení v Japonsku) – do sebe transformovala veškerý duchovní potenciál upadajícího taoistického náboženství.
Takto, přestože samotné taoistické náboženství nehrálo v čínské společnosti od 17. století významnou roli, skrze čchanový buddhismus a neokonfuciánskou filosofii působil taoismus nadále velmi silně na čínskou kulturu a filosofii. A taoistické nauky tzv. vnitřní alchymie (nej-tan), které představují základ většiny cvičení čchi-kung (qigong), pronikají dnes prostřednictvím tradičních čínských bojových umění a zdravotních cvičení (wu-šu / kung-fu, tchaj-ťi, tchaj-ťi-čchüan atd.) do celého světa.
F. H. Richard
Zdroj: Tajná cvičení taoistických mnichů – vydavatelství CAD http://www.cadpress.sk/