Tradiční tibetská medicína nebo chcete-li tibetská bylinářská medicína má svůj původ v místní lidové tradici (známé jako bön), jejíž počátky leží ve 3. tisíciletí př.n.l. a která byla formálně zaznamenána lékařem na dvoře tibetského krále Ňathi Cänpa, který vybudoval nejstarší známý hrad Jumbulagang na úzení Tibetu v roce 126 př.n.l.
Prvky tradiční čínské medicíny a indické medicíny ajurvédy byly doplněny až později. Ajurvéda měla na tibetskou medicínu největší vliv. Indická medicína se do Tibetu dostala roku 254 návštěvou dvou indických lékařů. Během následujících století několik indických lékařů v Tibetu tyto znalosti obnovilo a rozšířilo.
Největší vliv z Indie do Tibetu pronikl v období přijetí buddhismu jako státního náboženství Tibetu. K tomu došlo během sjednocení Tibetu za vlády krále Songcen Gampa (618 – 652). Buddhismus měl pro rozvoj indické medicíny v Tibetu velký význam. Ajurvédské principy, zejména princip tří doša (základních sil), se staly základem pro zkoumání a léčbu onemocnění těla. Buddhistická praxe představovala důležitou duchovní součást léčby.
Legenda, jak se tibetská tradiční medicína dostala do Tibetu, souvisí s příběhem Život velkého lékaře Juthog Jonten Gonpo, kterou přeložil a uvedl ve své knize Tibetská medicína Rečchung Rinpočhe. Podle legendy Tára (ženská forma buddhy soucitu, která bývá někdy nesprávně ztotožňována s čínskou Guan Yin) přikázala dvěma známým indickým lékařům (kteří se později stali nesmrtelnými), aby se vydali do Tibetu a učili místní lid svým dovednostem.
Tato legenda souvisí s narozením Juthog Jonten Gonpa (708-833), který se v době dospívání věnoval buddhismu a začal studovat medicínu. Vykonal tři cesty do Indie, kde studoval u velkých buddhistických učitelů a ajurvédských lékařů. Později napsal 30 klasických spisů o medicíně, v nichž spojil místní tibetské, indické a čínské lékařské tradice. Čínská medicína začala do Tibetu pronikat kolem roku 641, když princezna Wen Čeng z dynastie Tang se provdala za tibetského krále Songcen Gampa. Songcen Gampo se oženil také s nepálskou princeznou, která ho více zasvětila do buddhismu. Wen Čeng s sebou přivezla do Tibetu mnoho čínských knih, včetně lékařských knih, popisu přípravy bylinných léčiv a výroby lékařských nástrojů. O sedmdesát let později během Juthogova života další čínská princezna Jin Čeng přivezla do Tibetu další čínské knihy a pozvala také několik čínských lékařů.
Čtyři lékařské tantry
Juthog Jonten Gonpo je považován za otce tibetské medicíny. Stal se lékařem královského dvora a založil první lékařskou školu v Kongpo Menlong. Také byl buddhistickým mnichem v klášteře Samje. V Samje se v té době také uskutečnilo velké setkání indických, čínských, perských a řeckých lékařských odborníků. Juthog se kolem roku 770 stal prvním stoupencem čtyř lékařských tanter, které začaly sloužit jako základ tibetské lékařské praxe. Původní verze těchto tanter byla napsána v sanskrtu ve 4. století a později byla na královském dvoře přeložena do tibetštiny. Juthog vysvětlil a objasnil řadu lékařských knih a doplnil vlastní poznatky včetně poznatků ze setkání v Samje. Stal se tak skutečným autorem tradičních tibetských textů. Díky velkému množství těchto textů byl považován za manifestaci Buddhy medicíny.
Čtyři lékařské tantry byly v roce 1573 upraveny a doplněny Juthogem mladším, který údajně byl potomkem 14. generace Juthog Jonten Gonpa, nazývaného od té doby „starší Yuthog“. Další doplnění a úpravy byly provedeny během 17. století. Dnes existuje čtvrtá verze těchto čtyř lékařských tanter. První dvě lékařské tantry nazývané kořenová tantra a vysvětlující tantra přeložil a komentoval Dr. Ješi Donden a později znovu přeložil v rozšířené formě Dr. Barry Clark. Tyto první dvě tantry se o bylinářské medicíně zmiňují pouze okrajově. Soustřeďují se na chování, diety, diagnostiku a kategorie onemocnění a další aspekty TTM. Třetí tantra – ústní tradice podrobně popisuje příčiny a léčení hlavních skupin onemocnění. Čtvrtá závěrečná tantra je věnována podrobnostem diagnostiky, léčivých bylin a dalším léčebným metodám. Jedna z hlavních překážek při překládání části textu o bylinách spočívá v tom, že původní, více než tisíc let starý text je velmi obtížný. Obecné metody diagnostiky a terapie tibetské medicíny vycházejí z indického principu tří doša (základních sil).